Železnica v regióne
Stakčín

Od pily na pozemku velkostatku u nádraží vycházely tři tratě lesní železnice. Patrně nejstarší byla větev údolím Chotinky na severozápad (minimálně 5 km). Další vedla na sever údolími Cirochy a Smolníka do lesa Smolníka (minimálně 15 km). Tragickým dnem pro tuto úzkokolejku se stal 5. listopad 1922, kdy při katastrofální povodni v údolí Cirochy byla velmi poškozena a vzhledem k tomu, že v lese Smolníku se již nenacházelo takové množství dřeva, při kterém by se vyplatila obnova, státní lesy drážku odepsaly.
Třetí trať o rozchodu 760 mm vedla na jih pod vrch Nežabec (8 km). V roce 1923 přišel na pilu nový nájemce, úzkokolejka byla prodloužena po východním úbočí dál na jih až za obec Strihovce, na délku asi 20 km. Existovala nejkratší dobu z šestice vihorlatských tratí, neboť nepřežila hospodářskou krizi na počátku 30. let.
Na lesní železnici Stakčín - Strihovce se vypravíme do terénu. Jednak proto, že jako jediná ze stakčínských spadá do oblasti Vihorlatských vrchů a zejména proto, že je nejzajímavější, podobně jako sninská se kroutila po úbočích. Naproti tomu v údolích na sever od Stakčína nelze předpokládat výraznější pozůstatky, navíc v údolí Cirochy vyvstává překážka v podobě přehrady na pitnou vodu Starina. Pro názornost opět poslouží již zmiňovaná turistická mapa, kde je horní část trasy lesní železnice na vihorlatském úbočí zakreslena jako cesta.
Drážka vycházela z pily u nádraží (250 m n.m.), přešla silnici a vzápětí velkým mostem řeku Cirochu. Jelikož z mostu nic nezůstalo, dostaneme se na opačný břeh obcházkou přes obec. Zničen je i oblouk náspu za mostem, zachováno je pouze těleso ve svahovém odřezu. Většinou zarostlé se táhne naproti nádraží, objevíme tu troje betonové opěry mostků. Lze se orientovat také podle sloupů elektrického vedení, z nichž několik stoji přímo na tělese, “Drážní" stezka nás dovede až k první louce, kde se těleso ztrácí. Přejdeme ji a kilometr od nádraží narazíme na zajímavý pozůstatek - vysoký násep a pěkně velké opěry někdejšího mostu přes potok a cestu. Jsou jen o málo menší než opěry v Hnilčíku na drážce Markušovce - Ráztoky . Kdo tam byl, ví, o čem je řeč. Násep je jinak ukrutně zarostlý, jednodušší je projít okolo po louce a cestou podél potůčku nahlédnout mezi opěry. Pokračování se stejně rozplývá v louce. Potom vede zarostlé těleso ve svahu nad potokem Kuršina, přechází boční přítoky, načež je přerušeno pro změnu polem. Z jihu je pole ohraničeno přítokem a pokud odhadneme trasu, narazíme na jednu opěru bývalého mostku. Za potokem následuje ne vždy dobře znatelné těleso v hustém mladém porostu, o něco lepší prostředí je pod svahem, za nímž trať křížila potok Prechodovec. Zde stojí jedna drolící se betonová mostní opěra na suchu, zbytek i s části náspu voda odplavila a upravila si koryto. Na těleso se přiklání cesta, ale brzy zase odchází doleva. Začíná zajímavý úsek samostatného tělesa, které stoupá mnoha oblouky v prostoru ohraničeném potoky Kuršina a Prechodovec. Zpočátku je zarostlé, avšak výš ve svahu, ve vzrostlém lese, je to lepší, zde čeká vyvrcholení v podobě průchozích několikametrových zářezů a náspů, často v obloucích. Závěrečné stoupání starší tratě se srovnává v úbočí nad Prechodovcem, ke konci je těleso velmi rozježděno lesní technikou. Původní trať končila na planině západně od vrchu Kameň, kde se ze složiště dřeva rozbíhá několik lesních cest (těsně pod 500 m n. m.). Ještě předtím těleso nenápadně zahne doleva z cesty, k malému zbytku mostku a potom mizí v planině.
Druhá část trasy má zcela odlišný charakter. Pozvolně stoupající úsek na úbočích téměř v celé délce překryla asfaltová cesta, nejvděčnější pro oko teď budou výhledy do kraje. Ovšem prohlédneme si ještě několik zajímavých mostů. První z nich se nachází v náspu hned za planinou, je to sice jen propustek, zato pěkný kamenný, určitě původní. Dřevěné konstrukce mostů lesní železnice byly samozřejmě dávno sneseny, avšak kamenné opěry zůstaly dodnes. Některé jsou zasypány v náspech (nově místo nich pouze trubkové propustky), ovšem co je zajímavé, že u třech mostů byly využity pro silniční mostovky. Při pohledu odspodu dobře uvidíme, že opěry jsou opravdu úzké, na každé spočívají traverzy, které je dělají širšími a teprve na nich je umístěna mostní konstrukce. Za shlédnuti určitě stojí největší most v tomto úseku, konkrétně mezi km 13,2 - 13,4 (západně od obce Ladomirov). Zde se nalézají pouhých 100 metrů od sebe hned dva mosty, z nichž onen největší má světlost 10 metrů a menší 6 metrů. Pod Strihovským sedlem asfaltka prochází rozšířeným prostranstvím, kde patrně bylo nákladiště (km 17,7?). Místem vede žlutá značka z obce Strihovce přes sedlo do údolí Barlahova ( viz Remetské Hámre ). Lesní železnice vedla ještě dál, pod Jasenovský vrch. V trase pokračuje asfaltová cesta víceméně v rovině (asi 590 m n. m.) a končí na manipulační ploše asi 200 metrů před potokem pod jmenovaným vrchem. Vodní tok překračuje pouze nezpevněná lesní cesta, násep je už poněkud sesedlý. Zakončení je nezřetelné, rozježděná cesta po určité vzdálenosti uhýbá dolů ze svahu, jakési těleso pokračuje v úbočí, jenže pak také klesá a na hraně rokle končí.

Ruský Hrabovec

Jako poslední se představuje nejméně známá lesní železnice zasahující na svahy Vihorlatských vrchů. Zapadlá obec Ruský Hrabovec leží pouhé dva kilometry od ukrajinské hranice. Kdysi zde pracovala pila, z níž vedla úzkokolejka nejspíš s koňským provozem údolím potoka Luhy, kolem Ruské Bystré. Měřila 8 km (s odbočkami podél potoků Tichého a Stežného). Postavena byla před rokem 1918, zanikla pravděpodobně za hospodářské krize na počátku 30. let. Jestli měla souvislost s úzkokolejkou v nedaleké vsi Ubľa, není známo.
Jelikož v dolních částech údolí nenajdeme prakticky žádné známky existence lesní železnice, zamíříme rovnou do okolí vesnice Ruská Bystrá. V podstatě souvislé těleso začíná před touto vsi, u posledního mostu přes Luhy. Táhne se po pravém, opačném břehu než silnice a u domu čp. 1 se odklání do údolí, zatímco komunikace do centra obce uhýbá doprava. Těleso brzy znovu kříží vodní tok, na březích jsou jen uříznuté náspy bez pozůstatků mostu - ty ostatně nejsou nikde. Na levé straně potoka stoupá po úbočí, občas je přerušené, místy dost zarostlé, byly zde další dva mosty přes přítoky. V místě druhého z nich je krátký přerušený násep slušné výšky v levém oblouku, hned následujícím pravým obloukem se těleso srovnává zpět do hlavního údolí, kde se na něj napojí cesta. Projde několika menšími zářezy až k místu, kde trať přecházela na opačnou stranu údolí. Část vysokého náspu je zachována pouze na pravém břehu potoka. Poté se vnoří do lesa. V lese se nalézá krátká, zato roztomilá pasáž, kde těleso na nevelké vzdálenosti překonává značný výškový rozdíl. Údolí je zvláštní tím, že v něm po úzkém dně tečou dva potůčky vedle sebe. Těleso lavíruje od svahu ke svahu a třikrát oba toky křižuje, kromě prvního případu s miniaturními zářezy mezi nimi. Za posledním přechodem dokončí obrátku o 180 stupňů směrem k Ruské Bystré a vzápětí se vysokým náspem a ještě hlubším zářezem (asi 4 m) znovu otáčí zpět k závěru údolí. Potom se "zklidní", pokračuje většinou přímo ve svahu, překonává několik občasných potůčků a dorazí pod sedlo u vrchu Hôrka. Zde se těleso ztrácí, trať se otáčela k severu a vedla ještě asi kilometr v trase dnešní asfaltové cesty nad Ruskou Bystrou.

(Jaroslav Přibyl, Tulák č.17)

Strana vytvorená / Site created : 6. III. 2000 Posledná aktualizácia / Last update : 5. III. 2001	( http://www.rail.sk/arp/slovakia/history/h539.htm )